Váš příběh:

Letos to je 10 let, co nám na následky pneumokokové meningitidy zemřela Julinka. Náš příběh si můžete přečíst na internetových stánkách http://www.dumprojulii.com/cs/pribeh. Příběhů, jako je ten náš, není bohužel málo. Liší se příčinou, dobou trvání, ale konec je vždy stejný. Smrt dítěte. Projekt dětského hospice, který nese Julinčino jméno řídí Radka Vernerová, která si jej vzala za svůj. Při jedné letní party mi o projektu a nápadu pojmenovat hospic po naší dceři řekly kamarádky z Brna, odkud jsem. Když jsem jako ambasador projektu přijela loni v březnu na první tiskovku, byla jsem dojatá, že se nápad proměnil ve skutečnost. Největší dík na tom má Radka. Ředitelka projektu dětského hospice, což zní dobře, Radka je ale víc. Je duší celého projektu. Člověk, který již od studií přemýšlel nad pomocí druhým, až narazil na absenci instituce dětského hospice. Radka v době, kdy by si mohla užívat mateřskou, dokázala bez nároku na odměnu postavit pevné základy projektu, který má smysl. Díky jejímu nadšení se do projektu zapojili další dobrovolníci. Bez ní by to nešlo, ač je našim heslem slogan « spolu ». Proto ji navrhuji na Ostaru 2019.

Dopad Vašeho příběhu na okolí:

Bylo by snadné navrhnout na ocenění sebe. Ale pouze díky Radce a jejímu týmu může naše tragédie přinést osvětu, propagaci a finance projektu, který pomůže rodičům, jež se mohou ocitnout v situaci jako my před 10 lety. Díky Radce se v poslední době o dětské paliativní péči začíná mluvit otevřeněji. Hospice známe v souvislosti se staršími ročníky, ale těžko se o tématu mluví, pokud jde o děti, pochopitelně. Ten, kdo se s Radkou v rámci pracovních schůzek, paliativních kurzů či dalších jednání setká, na projekt Dům pro Julii nezapomene. Zapojí se město, firmy, jednotlivci. Ač by nikdo nechtěl hospic využít, uvědomujeme si, že zařízení podobného charakteru v ČR chybí.